Opakovat teď otázku ale nemělo smysl, odpověď by zněla stejně. Mezitím totiž Ivana obdržela od osudu hned několik dalších „bonusů“.
V poslední době jste točila podle scénářů dvou výrazných autorek: sitcom O mé rodině a jiných mrtvolách Haliny Pawlowské a film Perfect Days Alice Nellis. Vnímáte nějaké rozdíly mezi ženským a mužským uměleckým rukopisem?
Ne, umění dělím jenom na dobré a špatné, respektive subjektivněji řečeno na to, které mě osloví a které neosloví. Je mi při tom úplně jedno, co má autor mezi nohama. Důležité přece je, jestli souzní s mou duší, nejde tu o fyzično. Takže ani scénáře nehodnotím podle pohlaví lidí, kteří jsou pod nimi podepsaní.
O inscenaci pražského Divadla Na zábradlí, která je předlohou snímku Perfect Days, se přitom často mluvilo jako o ženském představení.
Tady vždycky někdo přijde s nějakou nálepkou, a protože většina kritiků je lenivá, opisují pak jeden od druhého. Ještě se tváří, s jak zajímavou úvahou přicházejí, a přitom se z pohodlnosti ani nesnaží překročit stín toho prvního. Ne jinak tomu bylo i v tomto případě.
Vaše filmová hrdinka slaví 44. narozeniny za „řevu“ biologických hodin. Jak moc vám byla blízká ta její úpěnlivá touha po dítěti?
Nemohla jsem si posloužit vlastními prožitky, protože já jsem v tomto věku už měla desetiletého syna. Netuším, co bych cítila ve čtyřiačtyřiceti jako bezdětná.
Ve vás to tenkrát také bilo na poplach?
Vůbec ne, tohle já nikdy neřešila. Prostě jsem najednou byla v jiném stavu a bylo to fajn.
Zaskočila jste něčím coby matka sebe samu?
Ano, hned od začátku, protože se všechno odehrávalo ve větší pohodě, než jsem si představovala, zvládala jsem to daleko lépe. Docela dost jsem se podceňovala. Myslela jsem si o sobě, že budu jako matka mnohem víc bezradná, ale pak jsem samu sebe překvapila, jak jsem celkem schopná. To bylo milé zjištění, musela jsem se pochválit.
Nedávno jsme vašeho syna Jáchyma viděli v Soukromých pastech v roli dítěte rodičů, které mužova nevěra dovedla k rozvodu. Dokázal se ve svých 13 letech sám zorientovat v psychologicky náročném příběhu, nebo na vás doma spustil lavinu otázek?
Žádné odborné poradce v nás nehledal. Moc si pochvaloval paní režisérku Kopáčovou, své televizní rodiče Terezu Kostkovou s Lukášem Vaculíkem a vůbec všechny ze štábu, jak se k němu hezky chovají. Zvlášť se mu líbilo, že tam dostal i najíst, což vypadá, jako kdyby doma nedostával. Z toho, jak byl ze všeho nadšený, jsem pochopila, že ho asi často chválili.
Slova uznání na Jáchyma spolehlivě zabírají?
Nejen na něj. Znám to i u sebe a jistě nebudu sama: v momentě, kdy vás někdo pochválí, snesete dotyčnému modré z nebe, abyste dokázal, že se neplete. Takže na všechny rady typu „Nechvalte ho příliš, bude namyšlený“ odpovídám jednoznačně chválit, chválit, chválit a lidi se pro vás přetrhnou.
Jaké to pro vás jako pro mámu bylo sledovat syna v televizi? Měla jste trému?
Konkrétně v případě Soukromých pastí jsem večer, kdy ten díl dávali, bohužel hrála. Jediné, co jsem mohla sledovat, tedy byly esemesky od známých, kteří mi psali, že se jim Jáchym zdál dobrý. Ale u jeho filmů nebývám nervózní, tam stejně nejde nic vrátit zpátky, zatímco kdybych ho viděla na divadle, asi bych v hledišti trému měla.
Největším zážitkem pro mě stejně zůstává, když mě pohltí děj a já zapomenu, že zrovna hraje můj syn, partner, kamarádka… Nebo že koukám na sebe. Přestanu se pozorovat a nechávám se unášet tím, co se mi odehrává před očima. To vždycky považuju za dobré znamení.
Nečeká Jáchyma osud dospívající filmové hvězdičky?
To si nemyslím. Zas tolik toho nenatočil, rozhodně bych tyto pokusy nepřeceňovala. Produkce Soukromých pastí ho klasicky pozvala na konkurz. Chtěli po mně, abych mu nahrávala v dialogu, což jsem odmítla, načež se on i oni zařídili, jako bych tam nebyla. To je celé.
Proč jste odmítla?
Nedělalo by to dobrotu. Jako máma vidím, jestli je falešný, nebo ne, a Jáchym zase vycítí, kdy jsem s ním spokojená a kdy nejsem.
Syn tedy nemluví o herectví jako o něčem, s čím by počítal?
On počítá každý týden s něčím jiným. Podstatné pro něj je, že se ve zvoleném oboru okamžitě zařadí mezi světovou špičku. Jednou vymyslí lék, který zachrání lidstvo, pak zase bude nejlepší v jojování… To máte různé. Myslím, že plánuje adekvátně svému věku.
Vraťme se k vašemu novému filmu Perfect Days – vždyť ukončil devítileté období, kdy jste se neobjevila na plátně v hlavní roli. Začínala jste být nervózní?
Dělala jsem mezi tím spoustu jiné práce, takže mě spíš překvapuje, že je to taková doba. Abych byla upřímná, za těch devět let jsem neviděla žádný český film, na který bych se dívala s pocitem, jaká je škoda, že v něm nehraju.
Naši kinematografii sleduju se zájmem a mám radost, když se někomu zadaří, ale nenapadá mě role, kterou bych si vyloženě chtěla zahrát. Možná proto jsem tu pauzu neřešila.
Jak vzpomínáte na natáčení?
Jako na velice intenzivně prožité období, náročné kupodivu víc fyzicky než psychicky. Měli jsme totiž spoustu nočního natáčení, takže jsem odehrála představení a jela jsem točit do devíti do rána. Nejdřív jsem v tom neviděla žádný problém, říkala jsem si, že se přece vyspím přes den, že se mi prostě na pár týdnů jenom otočí režim.
Jenže jsem začala mít se spánkem velké potíže, jaké jsem do té doby neznala. Nepodařilo se mi usnout na víc než dvě tři hodinky, hlava mi jela pořád naplno. Nevěděla jsem, jak dlouho můžu vydržet takhle nespat, a upřímně jsem se divila, proč to tělo jednoduše nevzdá, když je už úplně groggy. Zkrátka dostalo povel, že musí vydržet.
Dotkla jste se tehdy dna svých fyzických sil?
Velká výhoda byla, že jsem dopředu věděla, kdy ta zátěž skončí. Jakmile znáte termín od – do, váš organismus je schopen si rozvrhnout síly tak, abyste s nimi vystačil.
Ale kdyby se natáčení o den dva prodloužilo, zkolabovala bych. Na to už by mozek nebyl připravený. Lidské tělo je podle mého názoru moc dobře zařízené, jen se s ním musí zacházet ohleduplně. Můžete po něm chtít větší výkon, ale neměli byste ho přetáhnout.
Více se múžete dočíst v celém článku Ivana Chýlková: Lenošení bych mohla vyučovat. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.