Krizové situace v rodině prověřují mezilidské vztahy, proč by to neměla dělat i ekonomická krize?

„Kde je vztah v pořádku, tam společné starosti partnery spíš sbližují,“ říká psycholog PhDr. Petr Šmolka s tím, že dnešní finanční stagnace představuje zatěžkávací zkoušku pro mnoho rodin.

Vivat krize!?

Jeden z důsledků hospodářského průšvihu je ztráta zaměstnání. Řada lidí to pocítila na vlastní kůži nebo se jich tato okolnost dotkla skrz rodinné příslušníky.

„Rodina bezpochyby může poskytnout nezaměstnanému oporu, může fungovat jako zdroj bezpečí i ekonomické zázemí. Ovšem přijmout oporu je snadnější jen pro některé jedince – matku, děti.

Pro muže, od něhož se obecně očekává ekonomické zabezpečení rodiny, to tak snadné být vždy nemusí,“ píše v práci Vliv nezaměstnanosti na vztahy v rodině Tereza Archmanová z Pražské vysoké školy psychosociálních studií.

V tom, že ztráta zaměstnání neovlivňuje jen dotyčnou osobu, ale i její blízké okolí (partnera, rodiče, děti, sourozence…), je paradoxně naděje! „Síla je v rodinné solidaritě.

Ta se zpravidla zvýší, protože se rodina jako společenství semkne a vytvoří pomocnou síť,“ říká Tereza Archmanová, ale dodává, že to je případ funkční, relativně nekonfliktní rodiny s dobrými vztahy.

V takových rodinách zpravidla přebere na čas „vládu“ ten ekonomicky nejschopnější a další pomáhají třeba psychicky. „Díky tomu se rodina i fyzicky sejde a začne jednat a vystupovat jako uskupení se stejným cílem.

Vrací se v rámci nutnosti přežít – a nenechat nikoho padnout – k jakémusi tradičnímu stylu chování tlupy,“ míní sociolog Petr Freiman.

Žena kontra muž

I když je u žen riziko ztráty zaměstnání vyšší než u mužů, není pro ně tato událost tolik stigmatizující a degradující jako pro jejich protějšky.

Propuštění představuje pro muže větší stres a podráždění, může vést až k agresi. Ale přece tu nějaké plus je. To se týká bohatších pánů!

Utahují-li si oni opasky a rozhodují-li se v čase krize, zda budou dál živit drahé auto, nebo trvalejší milenku, vyhrává prý auto. „Druhá žena se pak musí v jejich životě odepsat,“ tvrdí Angličan Josh Spero, který vedl výzkum Wealth Management.

Více se múžete dočíst v celém článku Pozitivní krize? Ano aneb všechno má své klady. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Opakovat teď otázku ale nemělo smysl, odpověď by zněla stejně. Mezitím totiž Ivana obdržela od osudu hned několik dalších „bonusů“.

V poslední době jste točila podle scénářů dvou výrazných autorek: sitcom O mé rodině a jiných mrtvolách Haliny Pawlowské a film Perfect Days Alice Nellis. Vnímáte nějaké rozdíly mezi ženským a mužským uměleckým rukopisem?

Ne, umění dělím jenom na dobré a špatné, respektive subjektivněji řečeno na to, které mě osloví a které neosloví. Je mi při tom úplně jedno, co má autor mezi nohama. Důležité přece je, jestli souzní s mou duší, nejde tu o fyzično. Takže ani scénáře nehodnotím podle pohlaví lidí, kteří jsou pod nimi podepsaní.

O inscenaci pražského Divadla Na zábradlí, která je předlohou snímku Perfect Days, se přitom často mluvilo jako o ženském představení.

Tady vždycky někdo přijde s nějakou nálepkou, a protože většina kritiků je lenivá, opisují pak jeden od druhého. Ještě se tváří, s jak zajímavou úvahou přicházejí, a přitom se z pohodlnosti ani nesnaží překročit stín toho prvního. Ne jinak tomu bylo i v tomto případě.

Vaše filmová hrdinka slaví 44. narozeniny za „řevu“ biologických hodin. Jak moc vám byla blízká ta její úpěnlivá touha po dítěti?

Nemohla jsem si posloužit vlastními prožitky, protože já jsem v tomto věku už měla desetiletého syna. Netuším, co bych cítila ve čtyřiačtyřiceti jako bezdětná.

Ve vás to tenkrát také bilo na poplach?

Vůbec ne, tohle já nikdy neřešila. Prostě jsem najednou byla v jiném stavu a bylo to fajn.

Zaskočila jste něčím coby matka sebe samu?

Ano, hned od začátku, protože se všechno odehrávalo ve větší pohodě, než jsem si představovala, zvládala jsem to daleko lépe. Docela dost jsem se podceňovala. Myslela jsem si o sobě, že budu jako matka mnohem víc bezradná, ale pak jsem samu sebe překvapila, jak jsem celkem schopná. To bylo milé zjištění, musela jsem se pochválit.

Nedávno jsme vašeho syna Jáchyma viděli v Soukromých pastech v roli dítěte rodičů, které mužova nevěra dovedla k rozvodu. Dokázal se ve svých 13 letech sám zorientovat v psychologicky náročném příběhu, nebo na vás doma spustil lavinu otázek?

Žádné odborné poradce v nás nehledal. Moc si pochvaloval paní režisérku Kopáčovou, své televizní rodiče Terezu Kostkovou s Lukášem Vaculíkem a vůbec všechny ze štábu, jak se k němu hezky chovají. Zvlášť se mu líbilo, že tam dostal i najíst, což vypadá, jako kdyby doma nedostával. Z toho, jak byl ze všeho nadšený, jsem pochopila, že ho asi často chválili.

Slova uznání na Jáchyma spolehlivě zabírají?

Nejen na něj. Znám to i u sebe a jistě nebudu sama: v momentě, kdy vás někdo pochválí, snesete dotyčnému modré z nebe, abyste dokázal, že se neplete. Takže na všechny rady typu „Nechvalte ho příliš, bude namyšlený“ odpovídám jednoznačně chválit, chválit, chválit a lidi se pro vás přetrhnou.

Jaké to pro vás jako pro mámu bylo sledovat syna v televizi? Měla jste trému?

Konkrétně v případě Soukromých pastí jsem večer, kdy ten díl dávali, bohužel hrála. Jediné, co jsem mohla sledovat, tedy byly esemesky od známých, kteří mi psali, že se jim Jáchym zdál dobrý. Ale u jeho filmů nebývám nervózní, tam stejně nejde nic vrátit zpátky, zatímco kdybych ho viděla na divadle, asi bych v hledišti trému měla.

Největším zážitkem pro mě stejně zůstává, když mě pohltí děj a já zapomenu, že zrovna hraje můj syn, partner, kamarádka… Nebo že koukám na sebe. Přestanu se pozorovat a nechávám se unášet tím, co se mi odehrává před očima. To vždycky považuju za dobré znamení.

Nečeká Jáchyma osud dospívající filmové hvězdičky?

To si nemyslím. Zas tolik toho nenatočil, rozhodně bych tyto pokusy nepřeceňovala. Produkce Soukromých pastí ho klasicky pozvala na konkurz. Chtěli po mně, abych mu nahrávala v dialogu, což jsem odmítla, načež se on i oni zařídili, jako bych tam nebyla. To je celé.

Proč jste odmítla?

Nedělalo by to dobrotu. Jako máma vidím, jestli je falešný, nebo ne, a Jáchym zase vycítí, kdy jsem s ním spokojená a kdy nejsem.

Syn tedy nemluví o herectví jako o něčem, s čím by počítal?

On počítá každý týden s něčím jiným. Podstatné pro něj je, že se ve zvoleném oboru okamžitě zařadí mezi světovou špičku. Jednou vymyslí lék, který zachrání lidstvo, pak zase bude nejlepší v jojování… To máte různé. Myslím, že plánuje adekvátně svému věku.

Vraťme se k vašemu novému filmu Perfect Days – vždyť ukončil devítileté období, kdy jste se neobjevila na plátně v hlavní roli. Začínala jste být nervózní?

Dělala jsem mezi tím spoustu jiné práce, takže mě spíš překvapuje, že je to taková doba. Abych byla upřímná, za těch devět let jsem neviděla žádný český film, na který bych se dívala s pocitem, jaká je škoda, že v něm nehraju.

Naši kinematografii sleduju se zájmem a mám radost, když se někomu zadaří, ale nenapadá mě role, kterou bych si vyloženě chtěla zahrát. Možná proto jsem tu pauzu neřešila.

Jak vzpomínáte na natáčení?

Jako na velice intenzivně prožité období, náročné kupodivu víc fyzicky než psychicky. Měli jsme totiž spoustu nočního natáčení, takže jsem odehrála představení a jela jsem točit do devíti do rána. Nejdřív jsem v tom neviděla žádný problém, říkala jsem si, že se přece vyspím přes den, že se mi prostě na pár týdnů jenom otočí režim.

Jenže jsem začala mít se spánkem velké potíže, jaké jsem do té doby neznala. Nepodařilo se mi usnout na víc než dvě tři hodinky, hlava mi jela pořád naplno. Nevěděla jsem, jak dlouho můžu vydržet takhle nespat, a upřímně jsem se divila, proč to tělo jednoduše nevzdá, když je už úplně groggy. Zkrátka dostalo povel, že musí vydržet.

Dotkla jste se tehdy dna svých fyzických sil?

Velká výhoda byla, že jsem dopředu věděla, kdy ta zátěž skončí. Jakmile znáte termín od – do, váš organismus je schopen si rozvrhnout síly tak, abyste s nimi vystačil.

Ale kdyby se natáčení o den dva prodloužilo, zkolabovala bych. Na to už by mozek nebyl připravený. Lidské tělo je podle mého názoru moc dobře zařízené, jen se s ním musí zacházet ohleduplně. Můžete po něm chtít větší výkon, ale neměli byste ho přetáhnout.

Více se múžete dočíst v celém článku Ivana Chýlková: Lenošení bych mohla vyučovat. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Foto: Isifa

Dagmar Kravčíková (56) jako malá holka snila o tom, že se stane letuškou. Protože jí však nešly jazyky, slevila: Pracovat v hezkém a čistém prostředí.

Když po letech přišla o práci úřednice, vrhla se na své koníčky. A tak se setkala s grafoterapií. „Vždycky jsem chtěla pracovat mezi lidmi. To se mi splnilo – v devatenácti jsem získala místo bankovní úřednice v České spořitelně.

Líbilo se mi tam, postupně jsem vystřídala různé posty, a nebýt zásahu zvenčí, nejspíš jsem tam dodnes a spokojená. Ale nelituji.“ Osudový zásah přišel ve formě výpovědi ve věku, kdy se už o člověka nikde moc nervou – v osmačtyřiceti.

A Dagmar se rozhodla bankovnictví nadobro opustit. „Už jsem tam nechodila ráda. Neumím pracovat pod tlakem a ve vypjatých situacích. Začala jsem dělat chyby, přišly zdravotní problémy. Vlastně se mi ulevilo, když mě vyhodili.“

Podle písma poznáš kosa

Rukopisy ji zajímaly už jako náctiletou. „Když jsem dostala dopis, všímala jsem si, co ve mně dané písmo vyvolává. Některé znaky byly příliš tvrdé, jiné moc malé nebo rozházené. Jeden takový dopis od hezkého kluka mě odradil právě písmem.“

Otázka, zda si tímhle způsobem proklepla i vlastního muže, ji pobavila: „Já od něj dodnes dopis nedostala. Asi ví, proč!“ Po revoluci se vrhla z vlastního zájmu do studia grafologie.

Dva roky jezdila o víkendech ve tři ráno vlakem z Karviné do Prahy. Po základním kurzu absolvovala v Ostravě ještě další, rekvalifikační.

Jenže měla pocit, že certifikát pro práci s rukopisy v soudnictví a personalistice nevyužije, protože chtěla být v kontaktus „živými“ lidmi. Mezitím přišel zmíněný vyhazov a úvahy, co dál.

Stala se dobrovolnou pracovnicí nadačního fondu Zdravé město. Dělala v galerii, pořádala akce pro děti – konečně něco smysluplného! Jenže Zdravé město skončilo. Co teď?

Opět zasáhl osud. Nebo náhoda? V knihovně ji zaujala publikace Změňte písmo, změníte život od americké psycholožky Mary Down Gladson, zakladatelky grafoterapie.

Nechte si narůst křídla

Dagmar věděla, že TOHLE JE ONO. Konečně může sama na sobě zapracovat, aby zvládala psychickou zátěž a zvýšila si sebevědomí, kterého nikdy neměla na rozdávání.

„Byla jsem emocionálně nevyrovnaný člověk – bylo třeba dát do pořádku horní a dolní smyčky mého písma, abych se dostala do rovnováhy. Horní smyčky, to je nadvědomí – ideály, sny, představy.

Střední zóna má vztah ke komunikaci a každodenní realitě. A dolní smyčky zobrazují náš vztah k fyzickému a materiálnímu světu. Pokud všechny tyhle součásti nejsou v rovnováze, lidé jsou nespokojení.

Pořád se někam ženou a stejně nenacházejí uspokojení, které pramení zevnitř. Mně jen vytvoření téhle rovnováhy trvalo asi tři měsíce.“ Studium grafoterapie začala paní Dagmar v roce 2009 a dnes už je sama lektorkou.

Co je v hlavě, to je na papíře

Jak takový kurz vypadá? Skládá se z deseti lekcí (které je možno absolvovat i na dálku, korespondenčně). Nejdřív se dozvíte, co je ve vašem písmu „špatně“ a čemu se vyhnout.

A pak se jako žáčci začnete učit svůj rukopis upravovat. Neexistuje jediný vzor. „Je tam šest sedm tvarů pro názornost, aby bylo jasné, jak by které písmeno mělo vypadat,“ říká Dagmar.

Některým lidem desetiměsíční kurz nestačí a musí se s nimi pracovat delší čas, jiní to po první lekci vzdají. Ale větší procento je těch úspěšných. Nemůže se stát – i když se ono sebezdokonalení povede – že se váš rukopis vrátí ke starým špatným zvykům?

„Může, ale znamená to, že jste proces změny písma nedotáhli do konce. Ukončili jste procvičování dřív, než byly vazby pevně zakořeněné.

Mimochodem, viděla jsem rukopisy lidí, kteří přišli o ruce a začali psát nohama. Jejich „nové“ písmo samozřejmě nebylo tak vypsané, ale při porovnání bylo vidět, že jeho autorem je tentýž člověk.

Ruka nebo noha jsou jen prostředky. Do písma se nám přenáší to, co máme v hlavě.“ Jak se ale zdokonalit pomocí písma v dnešní době, kdy téměř všichni píšou na počítačích a namísto klasických dopisů si posílají maily?

(Mimochodem, podle listu The Detroit News přišel americký byznys kvůli špatně čitelným šekům, účtům a dalším dokumentům jen v roce 2000 o dvě stě milionů dolarů!)

Jan Jeřábek, předseda České grafologické komory, tvrdí, že písmo souvisí s duchem doby. Jako příklad uvádí předválečné německé rukopisy, v nichž byla písmenka velmi ostrá, hranatá.

S dnešní uspěchanou dobou zase nejspíš souzní „tiskací“ písmo Comenia Script, kterému se možná budou učit děti ve školách.

„Myšleno to bylo nejspíš dobře, ale chybí mu plynulost, napojování,“ říká Dagmar. „Souvisí to s mezilidskými vztahy, ty takto psané písmo příliš nepodporuje. Navíc není tak úplně pravda, že pomáhá dysgrafikům – ti mají už sami o sobě problém s kontaktem a tímhle stylem psaní se to ještě posiluje.

Třeba v Británii se naopak doporučuje znaky spojovat. Je to náročnější, ano, ale proto to dělají, aby se naučili být lepšími. Tím, že nespojují písmenka, se lidé oprošťují od emocí.

Skryjí je před druhými i před sebou a mají pocit menší zranitelnosti. Ale pokud chceme být spokojení a žít naplno, tudy cesta nevede.“

O profesní deformaci

Někoho z vás možná napadne, jestli člověk, který se delší dobu „živí“ poznáváním a napravováním písma jiných, netrpí jistou profesní deformací. Dagmar přiznává, že o ní to platí stoprocentně.

Když zkoumá něčí rukopis a objeví „zločinecké“ rysy, rozhodně ale nevolá policii. „Nějaký ten znak nepoctivosti máme každý. Záleží na tom, v jaké míře. A také na okolnostech.

Grafolog ani grafoterapeut k tomu ale takhle nepřistupují. Nemůžeme se na člověka dívat jen díky některému znaku v písmu jako na potencionálního zločince.

Připomněla jste mi však jednu příhodu: Seděli jsme s manželem v restauraci, a když nám číšník podepsal účet, byla to samá prosmyčka, pokrouceninky – to obvykle znamená zastírání, klamání.

Tak jsem si to pro jistotu znovu zkontrolovala. Vyvolala jsem v té restauraci velkou nervozitu a později mi kamarádka říkala: Tak odteď to máš v restauracích dobré. Každý se tě bude bát!“

Čtěte také:

Více se múžete dočíst v celém článku Změňte svůj život grafoterapií. Naučíte se lépe psát a odstraníte zlozvyky. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Foto: Isifa

„Jeden pán z východních Čech chtěl vypracovat rodokmen a po mém pátrání se zjistilo, že jsou potomci irského královského rodu O’Brien,“ vzpomíná na zajímavý případ z praxe genealog PhDr. Ivo Sperát, který se tvorbou rodokmenů zabývá.

„To příjmení se v Česku trochu zkomolilo, takže nezní ve své irské podobě, ale tito lidé žijí mezi námi. Mají to dokonce potvrzeno genetickou zkouškou, kterou si nechali na základě výsledku pátrání dodatečně udělat. Ta potvrdila mé zjištění.“

Pídění se po předcích může někomu přinést ohromující zjištění. A přiznejme si, kolik lidí se dnes může pochlubit kresbou rozvětveného rodokmenu?

Obvykle máme představu namalovaného stromu, který kdysi možná zpracoval dědeček nebo pradědeček. Leccos se dá objevit i bez něj.

Na vlastní pěst i s pomocí

Kořeny původu lidi zajímají, jenže v dnešní době se málokomu chce trávit dlouhé hodiny v archivech. Zjištění jsou ovšem téměř vždy spojena s překvapením!

Cest jak v minulosti zapátrat je několik. Asi nejběžnější je obrátit se na zemské archivy. Po předložení občanky a vyplnění badatelského listu lze hledat v příslušných matrikách a porovnávat data s internetem.

Další možnost je návštěva obecního archivu a fary. Trvá to dlouho, ale jde o pozoruhodné dobrodružství!

Zjistíme třeba, že praděd pocházel z druhého konce republiky a vlastnil prosperující mlýn. A nakonec není od věci sejít se s příbuznými, o nichž jsme dosud neměli ani potuchy.

Další varianta je obrátit se na službu v zemských archivech a za poplatek si nechat zpracovat přímou mužskou linii.

Obvykle se platí za hodinu hledání a hradí se třeba i poštovné s tím spojené. Kdo na mravenčí práci po archivech nemá chuť ani čas, může vše přenechat specializované firmě.

A pak je tu také nová pozoruhodná metoda: genetický test. Třeba pražská společnost Genomac, která se zabývá testy pro určení otcovství nebo dědičných onemocnění, může na základě porovnání znaků chromozomu Y potvrdit, nebo vyvrátit příbuzenský vztah nositelů stejných příjmení, a to k období vlády císařovny Marie Terezie, jež jejich užívání zavedla.

Pokud vaši předkové přišli z ciziny, lze zmapovat, ve které části světa se podobné genetické znaky vyskytují.

V režii matrik

Více se múžete dočíst v celém článku Rodokmen: Nechte si ho udělat a odhalte svůj původ. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.