Pozitivní krize? Ano aneb všechno má své klady

Krizové situace v rodině prověřují mezilidské vztahy, proč by to neměla dělat i ekonomická krize?

„Kde je vztah v pořádku, tam společné starosti partnery spíš sbližují,“ říká psycholog PhDr. Petr Šmolka s tím, že dnešní finanční stagnace představuje zatěžkávací zkoušku pro mnoho rodin.

Vivat krize!?

Jeden z důsledků hospodářského průšvihu je ztráta zaměstnání. Řada lidí to pocítila na vlastní kůži nebo se jich tato okolnost dotkla skrz rodinné příslušníky.

„Rodina bezpochyby může poskytnout nezaměstnanému oporu, může fungovat jako zdroj bezpečí i ekonomické zázemí. Ovšem přijmout oporu je snadnější jen pro některé jedince – matku, děti.

Pro muže, od něhož se obecně očekává ekonomické zabezpečení rodiny, to tak snadné být vždy nemusí,“ píše v práci Vliv nezaměstnanosti na vztahy v rodině Tereza Archmanová z Pražské vysoké školy psychosociálních studií.

V tom, že ztráta zaměstnání neovlivňuje jen dotyčnou osobu, ale i její blízké okolí (partnera, rodiče, děti, sourozence…), je paradoxně naděje! „Síla je v rodinné solidaritě.

Ta se zpravidla zvýší, protože se rodina jako společenství semkne a vytvoří pomocnou síť,“ říká Tereza Archmanová, ale dodává, že to je případ funkční, relativně nekonfliktní rodiny s dobrými vztahy.

V takových rodinách zpravidla přebere na čas „vládu“ ten ekonomicky nejschopnější a další pomáhají třeba psychicky. „Díky tomu se rodina i fyzicky sejde a začne jednat a vystupovat jako uskupení se stejným cílem.

Vrací se v rámci nutnosti přežít – a nenechat nikoho padnout – k jakémusi tradičnímu stylu chování tlupy,“ míní sociolog Petr Freiman.

Žena kontra muž

I když je u žen riziko ztráty zaměstnání vyšší než u mužů, není pro ně tato událost tolik stigmatizující a degradující jako pro jejich protějšky.

Propuštění představuje pro muže větší stres a podráždění, může vést až k agresi. Ale přece tu nějaké plus je. To se týká bohatších pánů!

Utahují-li si oni opasky a rozhodují-li se v čase krize, zda budou dál živit drahé auto, nebo trvalejší milenku, vyhrává prý auto. „Druhá žena se pak musí v jejich životě odepsat,“ tvrdí Angličan Josh Spero, který vedl výzkum Wealth Management.

Více se múžete dočíst v celém článku Pozitivní krize? Ano aneb všechno má své klady. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Ivana Chýlková: Lenošení bych mohla vyučovat

Opakovat teď otázku ale nemělo smysl, odpověď by zněla stejně. Mezitím totiž Ivana obdržela od osudu hned několik dalších „bonusů“.

V poslední době jste točila podle scénářů dvou výrazných autorek: sitcom O mé rodině a jiných mrtvolách Haliny Pawlowské a film Perfect Days Alice Nellis. Vnímáte nějaké rozdíly mezi ženským a mužským uměleckým rukopisem?

Ne, umění dělím jenom na dobré a špatné, respektive subjektivněji řečeno na to, které mě osloví a které neosloví. Je mi při tom úplně jedno, co má autor mezi nohama. Důležité přece je, jestli souzní s mou duší, nejde tu o fyzično. Takže ani scénáře nehodnotím podle pohlaví lidí, kteří jsou pod nimi podepsaní.

O inscenaci pražského Divadla Na zábradlí, která je předlohou snímku Perfect Days, se přitom často mluvilo jako o ženském představení.

Tady vždycky někdo přijde s nějakou nálepkou, a protože většina kritiků je lenivá, opisují pak jeden od druhého. Ještě se tváří, s jak zajímavou úvahou přicházejí, a přitom se z pohodlnosti ani nesnaží překročit stín toho prvního. Ne jinak tomu bylo i v tomto případě.

Vaše filmová hrdinka slaví 44. narozeniny za „řevu“ biologických hodin. Jak moc vám byla blízká ta její úpěnlivá touha po dítěti?

Nemohla jsem si posloužit vlastními prožitky, protože já jsem v tomto věku už měla desetiletého syna. Netuším, co bych cítila ve čtyřiačtyřiceti jako bezdětná.

Ve vás to tenkrát také bilo na poplach?

Vůbec ne, tohle já nikdy neřešila. Prostě jsem najednou byla v jiném stavu a bylo to fajn.

Zaskočila jste něčím coby matka sebe samu?

Ano, hned od začátku, protože se všechno odehrávalo ve větší pohodě, než jsem si představovala, zvládala jsem to daleko lépe. Docela dost jsem se podceňovala. Myslela jsem si o sobě, že budu jako matka mnohem víc bezradná, ale pak jsem samu sebe překvapila, jak jsem celkem schopná. To bylo milé zjištění, musela jsem se pochválit.

Nedávno jsme vašeho syna Jáchyma viděli v Soukromých pastech v roli dítěte rodičů, které mužova nevěra dovedla k rozvodu. Dokázal se ve svých 13 letech sám zorientovat v psychologicky náročném příběhu, nebo na vás doma spustil lavinu otázek?

Žádné odborné poradce v nás nehledal. Moc si pochvaloval paní režisérku Kopáčovou, své televizní rodiče Terezu Kostkovou s Lukášem Vaculíkem a vůbec všechny ze štábu, jak se k němu hezky chovají. Zvlášť se mu líbilo, že tam dostal i najíst, což vypadá, jako kdyby doma nedostával. Z toho, jak byl ze všeho nadšený, jsem pochopila, že ho asi často chválili.

Slova uznání na Jáchyma spolehlivě zabírají?

Nejen na něj. Znám to i u sebe a jistě nebudu sama: v momentě, kdy vás někdo pochválí, snesete dotyčnému modré z nebe, abyste dokázal, že se neplete. Takže na všechny rady typu „Nechvalte ho příliš, bude namyšlený“ odpovídám jednoznačně chválit, chválit, chválit a lidi se pro vás přetrhnou.

Jaké to pro vás jako pro mámu bylo sledovat syna v televizi? Měla jste trému?

Konkrétně v případě Soukromých pastí jsem večer, kdy ten díl dávali, bohužel hrála. Jediné, co jsem mohla sledovat, tedy byly esemesky od známých, kteří mi psali, že se jim Jáchym zdál dobrý. Ale u jeho filmů nebývám nervózní, tam stejně nejde nic vrátit zpátky, zatímco kdybych ho viděla na divadle, asi bych v hledišti trému měla.

Největším zážitkem pro mě stejně zůstává, když mě pohltí děj a já zapomenu, že zrovna hraje můj syn, partner, kamarádka… Nebo že koukám na sebe. Přestanu se pozorovat a nechávám se unášet tím, co se mi odehrává před očima. To vždycky považuju za dobré znamení.

Nečeká Jáchyma osud dospívající filmové hvězdičky?

To si nemyslím. Zas tolik toho nenatočil, rozhodně bych tyto pokusy nepřeceňovala. Produkce Soukromých pastí ho klasicky pozvala na konkurz. Chtěli po mně, abych mu nahrávala v dialogu, což jsem odmítla, načež se on i oni zařídili, jako bych tam nebyla. To je celé.

Proč jste odmítla?

Nedělalo by to dobrotu. Jako máma vidím, jestli je falešný, nebo ne, a Jáchym zase vycítí, kdy jsem s ním spokojená a kdy nejsem.

Syn tedy nemluví o herectví jako o něčem, s čím by počítal?

On počítá každý týden s něčím jiným. Podstatné pro něj je, že se ve zvoleném oboru okamžitě zařadí mezi světovou špičku. Jednou vymyslí lék, který zachrání lidstvo, pak zase bude nejlepší v jojování… To máte různé. Myslím, že plánuje adekvátně svému věku.

Vraťme se k vašemu novému filmu Perfect Days – vždyť ukončil devítileté období, kdy jste se neobjevila na plátně v hlavní roli. Začínala jste být nervózní?

Dělala jsem mezi tím spoustu jiné práce, takže mě spíš překvapuje, že je to taková doba. Abych byla upřímná, za těch devět let jsem neviděla žádný český film, na který bych se dívala s pocitem, jaká je škoda, že v něm nehraju.

Naši kinematografii sleduju se zájmem a mám radost, když se někomu zadaří, ale nenapadá mě role, kterou bych si vyloženě chtěla zahrát. Možná proto jsem tu pauzu neřešila.

Jak vzpomínáte na natáčení?

Jako na velice intenzivně prožité období, náročné kupodivu víc fyzicky než psychicky. Měli jsme totiž spoustu nočního natáčení, takže jsem odehrála představení a jela jsem točit do devíti do rána. Nejdřív jsem v tom neviděla žádný problém, říkala jsem si, že se přece vyspím přes den, že se mi prostě na pár týdnů jenom otočí režim.

Jenže jsem začala mít se spánkem velké potíže, jaké jsem do té doby neznala. Nepodařilo se mi usnout na víc než dvě tři hodinky, hlava mi jela pořád naplno. Nevěděla jsem, jak dlouho můžu vydržet takhle nespat, a upřímně jsem se divila, proč to tělo jednoduše nevzdá, když je už úplně groggy. Zkrátka dostalo povel, že musí vydržet.

Dotkla jste se tehdy dna svých fyzických sil?

Velká výhoda byla, že jsem dopředu věděla, kdy ta zátěž skončí. Jakmile znáte termín od – do, váš organismus je schopen si rozvrhnout síly tak, abyste s nimi vystačil.

Ale kdyby se natáčení o den dva prodloužilo, zkolabovala bych. Na to už by mozek nebyl připravený. Lidské tělo je podle mého názoru moc dobře zařízené, jen se s ním musí zacházet ohleduplně. Můžete po něm chtít větší výkon, ale neměli byste ho přetáhnout.

Více se múžete dočíst v celém článku Ivana Chýlková: Lenošení bych mohla vyučovat. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Změňte svůj život grafoterapií. Naučíte se lépe psát a odstraníte zlozvyky

Foto: Isifa

Dagmar Kravčíková (56) jako malá holka snila o tom, že se stane letuškou. Protože jí však nešly jazyky, slevila: Pracovat v hezkém a čistém prostředí.

Když po letech přišla o práci úřednice, vrhla se na své koníčky. A tak se setkala s grafoterapií. „Vždycky jsem chtěla pracovat mezi lidmi. To se mi splnilo – v devatenácti jsem získala místo bankovní úřednice v České spořitelně.

Líbilo se mi tam, postupně jsem vystřídala různé posty, a nebýt zásahu zvenčí, nejspíš jsem tam dodnes a spokojená. Ale nelituji.“ Osudový zásah přišel ve formě výpovědi ve věku, kdy se už o člověka nikde moc nervou – v osmačtyřiceti.

A Dagmar se rozhodla bankovnictví nadobro opustit. „Už jsem tam nechodila ráda. Neumím pracovat pod tlakem a ve vypjatých situacích. Začala jsem dělat chyby, přišly zdravotní problémy. Vlastně se mi ulevilo, když mě vyhodili.“

Podle písma poznáš kosa

Rukopisy ji zajímaly už jako náctiletou. „Když jsem dostala dopis, všímala jsem si, co ve mně dané písmo vyvolává. Některé znaky byly příliš tvrdé, jiné moc malé nebo rozházené. Jeden takový dopis od hezkého kluka mě odradil právě písmem.“

Otázka, zda si tímhle způsobem proklepla i vlastního muže, ji pobavila: „Já od něj dodnes dopis nedostala. Asi ví, proč!“ Po revoluci se vrhla z vlastního zájmu do studia grafologie.

Dva roky jezdila o víkendech ve tři ráno vlakem z Karviné do Prahy. Po základním kurzu absolvovala v Ostravě ještě další, rekvalifikační.

Jenže měla pocit, že certifikát pro práci s rukopisy v soudnictví a personalistice nevyužije, protože chtěla být v kontaktus „živými“ lidmi. Mezitím přišel zmíněný vyhazov a úvahy, co dál.

Stala se dobrovolnou pracovnicí nadačního fondu Zdravé město. Dělala v galerii, pořádala akce pro děti – konečně něco smysluplného! Jenže Zdravé město skončilo. Co teď?

Opět zasáhl osud. Nebo náhoda? V knihovně ji zaujala publikace Změňte písmo, změníte život od americké psycholožky Mary Down Gladson, zakladatelky grafoterapie.

Nechte si narůst křídla

Dagmar věděla, že TOHLE JE ONO. Konečně může sama na sobě zapracovat, aby zvládala psychickou zátěž a zvýšila si sebevědomí, kterého nikdy neměla na rozdávání.

„Byla jsem emocionálně nevyrovnaný člověk – bylo třeba dát do pořádku horní a dolní smyčky mého písma, abych se dostala do rovnováhy. Horní smyčky, to je nadvědomí – ideály, sny, představy.

Střední zóna má vztah ke komunikaci a každodenní realitě. A dolní smyčky zobrazují náš vztah k fyzickému a materiálnímu světu. Pokud všechny tyhle součásti nejsou v rovnováze, lidé jsou nespokojení.

Pořád se někam ženou a stejně nenacházejí uspokojení, které pramení zevnitř. Mně jen vytvoření téhle rovnováhy trvalo asi tři měsíce.“ Studium grafoterapie začala paní Dagmar v roce 2009 a dnes už je sama lektorkou.

Co je v hlavě, to je na papíře

Jak takový kurz vypadá? Skládá se z deseti lekcí (které je možno absolvovat i na dálku, korespondenčně). Nejdřív se dozvíte, co je ve vašem písmu „špatně“ a čemu se vyhnout.

A pak se jako žáčci začnete učit svůj rukopis upravovat. Neexistuje jediný vzor. „Je tam šest sedm tvarů pro názornost, aby bylo jasné, jak by které písmeno mělo vypadat,“ říká Dagmar.

Některým lidem desetiměsíční kurz nestačí a musí se s nimi pracovat delší čas, jiní to po první lekci vzdají. Ale větší procento je těch úspěšných. Nemůže se stát – i když se ono sebezdokonalení povede – že se váš rukopis vrátí ke starým špatným zvykům?

„Může, ale znamená to, že jste proces změny písma nedotáhli do konce. Ukončili jste procvičování dřív, než byly vazby pevně zakořeněné.

Mimochodem, viděla jsem rukopisy lidí, kteří přišli o ruce a začali psát nohama. Jejich „nové“ písmo samozřejmě nebylo tak vypsané, ale při porovnání bylo vidět, že jeho autorem je tentýž člověk.

Ruka nebo noha jsou jen prostředky. Do písma se nám přenáší to, co máme v hlavě.“ Jak se ale zdokonalit pomocí písma v dnešní době, kdy téměř všichni píšou na počítačích a namísto klasických dopisů si posílají maily?

(Mimochodem, podle listu The Detroit News přišel americký byznys kvůli špatně čitelným šekům, účtům a dalším dokumentům jen v roce 2000 o dvě stě milionů dolarů!)

Jan Jeřábek, předseda České grafologické komory, tvrdí, že písmo souvisí s duchem doby. Jako příklad uvádí předválečné německé rukopisy, v nichž byla písmenka velmi ostrá, hranatá.

S dnešní uspěchanou dobou zase nejspíš souzní „tiskací“ písmo Comenia Script, kterému se možná budou učit děti ve školách.

„Myšleno to bylo nejspíš dobře, ale chybí mu plynulost, napojování,“ říká Dagmar. „Souvisí to s mezilidskými vztahy, ty takto psané písmo příliš nepodporuje. Navíc není tak úplně pravda, že pomáhá dysgrafikům – ti mají už sami o sobě problém s kontaktem a tímhle stylem psaní se to ještě posiluje.

Třeba v Británii se naopak doporučuje znaky spojovat. Je to náročnější, ano, ale proto to dělají, aby se naučili být lepšími. Tím, že nespojují písmenka, se lidé oprošťují od emocí.

Skryjí je před druhými i před sebou a mají pocit menší zranitelnosti. Ale pokud chceme být spokojení a žít naplno, tudy cesta nevede.“

O profesní deformaci

Někoho z vás možná napadne, jestli člověk, který se delší dobu „živí“ poznáváním a napravováním písma jiných, netrpí jistou profesní deformací. Dagmar přiznává, že o ní to platí stoprocentně.

Když zkoumá něčí rukopis a objeví „zločinecké“ rysy, rozhodně ale nevolá policii. „Nějaký ten znak nepoctivosti máme každý. Záleží na tom, v jaké míře. A také na okolnostech.

Grafolog ani grafoterapeut k tomu ale takhle nepřistupují. Nemůžeme se na člověka dívat jen díky některému znaku v písmu jako na potencionálního zločince.

Připomněla jste mi však jednu příhodu: Seděli jsme s manželem v restauraci, a když nám číšník podepsal účet, byla to samá prosmyčka, pokrouceninky – to obvykle znamená zastírání, klamání.

Tak jsem si to pro jistotu znovu zkontrolovala. Vyvolala jsem v té restauraci velkou nervozitu a později mi kamarádka říkala: Tak odteď to máš v restauracích dobré. Každý se tě bude bát!“

Čtěte také:

Více se múžete dočíst v celém článku Změňte svůj život grafoterapií. Naučíte se lépe psát a odstraníte zlozvyky. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Rodokmen: Nechte si ho udělat a odhalte svůj původ

Foto: Isifa

„Jeden pán z východních Čech chtěl vypracovat rodokmen a po mém pátrání se zjistilo, že jsou potomci irského královského rodu O’Brien,“ vzpomíná na zajímavý případ z praxe genealog PhDr. Ivo Sperát, který se tvorbou rodokmenů zabývá.

„To příjmení se v Česku trochu zkomolilo, takže nezní ve své irské podobě, ale tito lidé žijí mezi námi. Mají to dokonce potvrzeno genetickou zkouškou, kterou si nechali na základě výsledku pátrání dodatečně udělat. Ta potvrdila mé zjištění.“

Pídění se po předcích může někomu přinést ohromující zjištění. A přiznejme si, kolik lidí se dnes může pochlubit kresbou rozvětveného rodokmenu?

Obvykle máme představu namalovaného stromu, který kdysi možná zpracoval dědeček nebo pradědeček. Leccos se dá objevit i bez něj.

Na vlastní pěst i s pomocí

Kořeny původu lidi zajímají, jenže v dnešní době se málokomu chce trávit dlouhé hodiny v archivech. Zjištění jsou ovšem téměř vždy spojena s překvapením!

Cest jak v minulosti zapátrat je několik. Asi nejběžnější je obrátit se na zemské archivy. Po předložení občanky a vyplnění badatelského listu lze hledat v příslušných matrikách a porovnávat data s internetem.

Další možnost je návštěva obecního archivu a fary. Trvá to dlouho, ale jde o pozoruhodné dobrodružství!

Zjistíme třeba, že praděd pocházel z druhého konce republiky a vlastnil prosperující mlýn. A nakonec není od věci sejít se s příbuznými, o nichž jsme dosud neměli ani potuchy.

Další varianta je obrátit se na službu v zemských archivech a za poplatek si nechat zpracovat přímou mužskou linii.

Obvykle se platí za hodinu hledání a hradí se třeba i poštovné s tím spojené. Kdo na mravenčí práci po archivech nemá chuť ani čas, může vše přenechat specializované firmě.

A pak je tu také nová pozoruhodná metoda: genetický test. Třeba pražská společnost Genomac, která se zabývá testy pro určení otcovství nebo dědičných onemocnění, může na základě porovnání znaků chromozomu Y potvrdit, nebo vyvrátit příbuzenský vztah nositelů stejných příjmení, a to k období vlády císařovny Marie Terezie, jež jejich užívání zavedla.

Pokud vaši předkové přišli z ciziny, lze zmapovat, ve které části světa se podobné genetické znaky vyskytují.

V režii matrik

Více se múžete dočíst v celém článku Rodokmen: Nechte si ho udělat a odhalte svůj původ. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Znáte své ovocné znamení? Žijte podle fruktoskopu


Znáte den svého narození?

  • PONDĚLÍ = CITRON Hodláte být všude a pokaždé na prvním místě. Rozhodujete se s neuvěřitelným zápalem a nemyslíte pouze a jen na sebe. Bravo!

  • ÚTERÝ = JABLKO Rádi se obklopujete lidmi a jste rádi středem společnosti. Víte, jak zaujmout, máte smysl pro humor a pro spravedlnost. Nuda by vás zahubila.

  • STŘEDA = MANDARINKA Je na vás znatelná patřičná dávka šarmu a exhibicionismu zároveň. Upozorňujete na sebe atraktivním nebo výjimečně netradičním vzhledem. Rádi vybočujete…

  • ČTVRTEK = HRUŠKA Je vás všude plno. Velice dobře jste si vědomi toho, že vás intuice ještě neobelhala. Jste značně kreativní, oplýváte spoustou nápadů.

  • PÁTEK = KIWI Zatímco pátek už signalizuje blížící se víkend, lidi narozené v tento den charakterizuje konstatování – nejprve práce, až potom zábava.

  • SOBOTA = POMERANČ Působíte jako nenápadní a nesmělí jedinci, ale je to jen jakási vaše ochranná maska, protože jste velmi silné osobnosti. Diplomaté.

  • NEDĚLE = ANANAS Nedělňátka mají odjakživa permanentní ochranu shůry. Jsou to sebejistí optimisté, pro které není téměř nic nemožné. Navíc, pokud jste zrozenci vodního znamení zvěrokruhu, vaše intuice vás NIKDY nemůže zklamat.

ANANAS

21. BŘEZEN – 20. DUBEN

Nechcete-li vy sami, aby vás okolí stoprocentně odhadlo, nepodaří se to nikomu. Rádi se obdivujete a podléháte vášním. Jste schopni prosadit se ve vrcholových funkcích, umíte čelit oprávněné kritice, ale mnohem raději vynášíte ortel vy.

Pro ostatní je spolupráce s vámi pomyslnou výzvou. Na jedné straně tím narůstá vaše ego, na straně druhé jste u některých jedinců nepopulární. Prostě ne každý vás skousne – stejně jako ovoce tropického původu, ananas.

TŘEŠEŇ

21. DUBEN – 20. KVĚTEN

Nebojíte se povolit uzdu fantazii a přicházet s neotřelými nápady. Potřebujete pohodu, nikoliv stres, ovšem ten si z velké části působíte sami. Soustřeďte se na podstatné věci.

Vzpomeňte si na sladkou třešeň, která by nebyla taková, jaká je, pokud by neměla svůj střed – pecku. Duchem jste citliví a nejblíže máte k asijským kulturám i duchovním směrům. Náhodné flirty jdou mimo vás, potřebujete věrnost a upřímnou lásku.

JAHODA

21. KVĚTEN – 21. ČERVEN

Dokážete se změnit ze dne na den stejně jako jahody. Zajímavostí je dělení na dvě skupiny: pozemskou a vesmírnou. Do první patří typičtí Blíženci. Jsou jim cizí podvody, lži a arogance.

Hlavní slovo v rozhodování má selský rozum, intuici používají sporadicky. K vesmírné skupině se řadí jedinci, kteří jsou kreativnější a svobodnější jak v soukromí, tak v práci. Mají rozhled a značně vyvinutou intuici.

BROSKEV

22. ČERVEN – 22. ČERVENEC

Vaše životní štěstí spočívá v harmonickém propojení s milovanou osobou. Broskev je na dotek tvrdá, a když se zakousnete, vaše chuťové buňky osvěží měkká dužina. Proto bylo tomuto ovoci přisouzeno znamení Raka.

Věnujete se rodině, dokážete být nejen příjemní společníci a rádci, ale také dobře víte, kde končí hranice upřímnosti a vaší dobroty. Bolest, která se vám v životě nevyhýbá, chápete jako výzvu.

HROZEN

23. ČERVENEC – 23. SRPEN

Jste jako víno. Ovšem ani tento „nápoj pravdy“ nemusí být vždy kvalitní, existuje i víno značně trpké. Zkrátka vše, co se o vínu traduje, souvisí i se zrozenci Lva.

Stejně jako hrozny milujete slunce, a pokud si vás někdo oblíbí, lehce si na „vás“ vytvoří závislost. Ovšem i vy buďte ohledně závislosti obezřetní, snadno jí podlehnete, a o to hůř se vymaníte. Jste zářným prototypem člověka, který hledá ztracenou životní rovnováhu.

HRUŠKA

24. SRPEN – 23. ZÁŘÍ

Tito jedinci si potrpí na vizáž. Rozdílnost v pohlaví a charakteristice spočívá pouze v tom, že pánové jsou technicky založeni a ženy se snaží být dobré rádkyně a psycholožky.

Na důležitá rozhodnutí potřebují čas, stejně jako hrušky, které musí dozrát, aby získaly neopakovatelnou chuť. Problémy jdou v dětství mimo vás, teprve až dospějete, stavíte se k nim tváří v tvář. Převažuje u vás pozitivní myšlení a dobrá nálada.

ŠVESTKA

24. ZÁŘÍ – 23. ŘÍJEN

Za vytyčenými cíli jdete s patřičnou rozvahou. Pokud se pro něco nadchnete, nikdo vás nezastaví. Nestěžujete si a neřešíte malichernosti. Nemáte problém přiznat chybu. Jestliže je někdo silnější, respektujete ho.

Pomáhá vám všeobecná informovanost. Než se definitivně rozhodnete v důležitých záležitostech, a týká se to soukromí i profese, spíše než na sebe dáte na mínění druhých. Což vám už několikrát zkomplikovalo život…

GRANÁTOVÉ JABLKO

24. ŘÍJNA – 22. LISTOPADU

V plodech granátovníku se ukrývá spousta šťavnatých jadérek, symbolu plodnosti, lásky, soudržnosti rodiny, stejně jako v případě Štírů. Jste vášniví, i když na první pohled nepůsobíte jako sexuální symbol.

Ten, kdo má možnost vás „ochutnat“, je uhranut vaším kouzlem osobnosti. Rádi se poddáváte dobrodružstvím. Vaše slabosti? Nedokážete ocenit svou hodnotu a jste snadno zneužitelní vypočítavými jedinci ve své blízkosti.

POMERANČ

23. LISTOPADU – 21. PROSINCE

Upozorňujete na sebe atraktivním vzhledem, oblečením i gesty. Máte dostatek energie nejen na realizaci ztřeštěných nápadů, ale rovněž na dobývání.

Pokud se vás někdo dotkne, sladké (někdy až přesládlé) chování se v mžiku změní v kyselou spršku. Vaše slabé stránky spočívají v unáhlenosti, ukvapenosti a bezhlavosti. Zkrátka rádi střílíte od boku. Konec konců co také očekávat od Střelců, že? :-)

CITRON

22. PROSINEC – 20. LEDEN

Vše, co děláte, hodláte mít pod kontrolou. Vaším cílem není finanční zisk, nýbrž zabezpečení života na úrovni pro celou rodinu. Silní chcete být jako součást kolektivu, nikoliv jako jedinec.

Pocit zodpovědnosti jde na ruku vaší kreativitě a touze po originalitě. Pokud se vám nedaří, nesnažíte se vinu shazovat na druhé, nicméně vaše podrážděnost je tak do očí bijící, že ji přenášíte na ostatní, i kdybyste nechtěli.

JABLKO

21. LEDEN – 19. ÚNOR

Jste všeteční, zvědaví, veselí, se spoustou kontaktů. Nevýhodou bývá, že se řadíte na první místo v žebříčku svých hodnot. O všem chcete mít co nejvíc informací. Stejně jako jablka, která mají více druhů, i vás charakterizuje směsice nálad.

Dokážete být slaďoučcí, umíte však dát pocítit i svou kyselost či trpkost. Rádi flirtujete, ale vzápětí si protějšek uzurpujete. Rozhodně byste měli být mnohem víc tolerantnější.

MELOUN

20. ÚNOR – 20. BŘEZEN

I když některé prameny uvádějí pro tohle datumové rozhraní banán, na znamení Ryb sedí více meloun. Tvrdá slupka, měkké jádro. Rádi sníte, jste srdeční, vlídní, diplomatičtí, ale také náladoví.

Jestliže vám někdo ublíží, může si být 100% jistý, že se už nikdy nedostane do vaší přízně a blízkosti. Dokážete odpouštět, ale nezapomínáte. Kdo si naopak vaši přízeň získá, má jistotu, že lepšího přítele/přítelkyni nenajde.

Více se múžete dočíst v celém článku Znáte své ovocné znamení? Žijte podle fruktoskopu. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Rok 2012 očima numerologa

„Rok 2012 je symbolizován číslem pět, tedy číslicí proměn, jakési kulminace ve vývoji, možná až k okamžiku zlomu,“ vysvětluje numeroložka Ivana Rochytská.

Nad otázkou, zda letos dojde ke konci světa, se jen usmívá, ale hned vážně upřesňuje: „Budou odtávat ledovce, obecně přibude vody a s ní bude spojeno největší množství přírodních katastrof.

Má to být zároveň znamení nejisté půdy pod nohama lidstva, které by skutečně mělo začít citlivěji vnímat vibrace naší planety.“

Lidé si uvědomí, že jsou součástí přírody a že se navzájem potřebují. V tom spatřuje Ivana Rochytská naději.

Revoluce v myšlení

„Pětka přináší revoluční nálady. Dosud šlo hlavně o peníze, o přežití jednotlivců.

Nyní nastane zlom: ti nejlepší začnou pomáhat druhým lidsky i politicky, silní dospějí a uvědomí si, že nastal čas velkých rozhodnutí – dokonce pro celé národy,“ líčí numeroložka.

Narušené vztahy mezi jednotlivými zeměmi budou podle ní gradovat a nejpozději v létě se rozpadnou. Dodává, že to platí i pro naše osobní záležitosti.

Buďte megalomani

Protože se jedná o dobu změn, měli bychom je zkusit přijímat pozitivně a dobrodružství i případné svobodě naopak vycházet aktivně vstříc.

„Zkuste všechno, po čem jste vždycky toužili. Právě nyní se vám to může podařit, proto buďte maximálně odvážní. Co by jindy mohlo připomínat megalomanské plány, bude letos naprosto v normě,“ radí Ivana Rochytská.

Pozor na nehody

Vyhýbat bychom se podle ní naopak měli rutině a nudě, z nich prý můžou do našich myslí proudit negativní myšlenky, jež by se mohly stát počátkem někde se skrývajících chorob.

Nepodléhejte ovšem ani okamžitým nápadům a zbytečné nervozitě. „Je dobré udržet rovnováhu v citové, profesionální i finanční oblasti.

Více se múžete dočíst v celém článku Rok 2012 očima numerologa. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Jim Parsons z Teorie velkého třesku: Člověka jako Cooper jsem znal

Sheldon má IQ 187 a s „normálním“ světem si příliš nerozumí. Se svým spolubydlícím Leonardem Hofstadterem (Johnny Galecki), rovněž úspěšným fyzikem („Ale zdaleka ne tak úspěšným,“ neopomněl by Sheldon zdůraznit), řeší spolu s přáteli Howardem Wolowitzem (Simon Helberg) a Rajeshem Koothrappalim (Kunal Nayyar) každodenní peripetie.

Často se týkají počítačových her a něžného pohlaví, v čemž hraje důležitou roli půvabná sousedka Penny (Kaley Cuoco), obyčejná holka, pro niž tato čtveřice jako kdyby… Spadla z Marsu. A všeználek Sheldon zvlášť.

„Vidíte, a to začátek v roce 2007 nebyl nejlepší,“ vzpomíná Jim Parsons. „Čtyři pitomci a hezká holka jsou na dobrý sitcom málo, zněla třeba jedna z připomínek.“

Dnes se o seriálu hovoří jako o historicky jednom z nejlepších a Jim má na svém kontě díky Teorii velkého třesku mj. Cenu Emmy.

Byl jsem kašpárek

Pochází z texaského Houstonu. Matka byla učitelka, otec šéf instalatérské společnosti. Jim si vybavuje, že první zkušenost s divadlem získal na základní škole v roli ptáka.

„Bavilo mě dělat před spolužáky kašpárka, ale taky jsem hodně četl, chodil do kina, divadel…

Prostě jsem si v jednu chvíli uvědomil, že herectví chci dělat, přestože jsem si vůbec nepředstavoval, že bych snad mohl být druhý Dustin Hoffman,“ říká chlapík s vizáží kluka, jenž se do role svérázného fyzika ponořil opravdu důkladně.

„Zajímalo mě, kde se v člověku vlastně bere, že se chová trochu pošahaně.“

Sháněl si proto informace o lidech postižených takzvaným aspergerovým syndromem, kteří zjednodušeně řečeno vykazují nedostatky v sociálních dovednostech, mají problémy se změnami a zakládají si na stejnosti (Sheldon, pokud si snad někdo dovolí obsadit „jeho“ místo na gauči, propadá panice).

Zpětně si pak uvědomil, že takového kluka ve škole kdysi skutečně poznal.

Krok za krokem

Jim Parsons byl po absolvování univerzity v podobné situaci jako většina jeho mladých hereckých kolegů: čekal na větší příležitost.

Divadlo měl vždy velmi rád, současně však věděl, že bez filmu a televize jako by herec nebyl. Ostatně přiznává: „Miluju moc, kterou televize má.“ Vzhůru stoupal postupně.

Připomeňme jeho účinkování v seriálech Soudkyně Amy a Ed, zaujal v úspěšném snímku Zacha Braffa Procitnutí v Garden State nebo v romantické komedii Škola svádění. „Moc jsem si nevybíral, byl jsem rád za každou šanci,“ dodává.

Ta největší přišla s Teorií velkého třesku. Seriál měl premiéru na stanici CBS dne 24. srpna 2007 a Jim Parsons zdůrazňuje, že vedle skvělé herecké party mají na úspěchu obrovský podíl Chuck Lorre a Bill Prady, kteří sitcom stvořili a produkují ho.

To, čemu se lidé smějí, vyplynulo také z jejich osobních zkušeností. Třeba Chuck Lorre se narodil jako Charles Michael Levine a své židovství a poznatky o něm promítl do postavy Howarda Wolowitze.

Jim Parsons se prý právě u replik tohoto hrdiny během natáčení velice bavil. Kolikrát tak, že vyprskl smíchy a scéna se musela zkoušet znovu.

Miluje třeba debaty Howarda Wolowitze s matkou, která není vidět a vždy jen „štěká“ z vedlejšího pokoje. „Úžasné je, jak Howard říká: ,Mami, já už jsem velkej chlap!‘

A vzápětí na její dotaz, co mu má udělat k snídani, zaječí: ,Vafličky s kakaíčkem!‘“ Jim přidává ještě jednu oblíbenou scénu:

„Howard je s dívkou v posteli a matku odvedle zajímá: ,Je to Židovka!?‘ – ,Je!‘ zalže synek. – ,Tak se, děti, dobře bavte!‘ spokojeně ukončí diskusi ta dobrá žena.“

Zapomeňte na předsudky

Navzdory obrovské popularitě měl Jim dlouho své tajemství. Dotazy, kdy se po jeho boku konečně objeví nějaká dáma, odbýval úsměvy, krčením ramen a odpověďmi typu: „Víte snad o někom, kdo by mě chtěl?!“ Nakonec se provalilo, že jeho láska je jistý Todd Spiewak…

Jiné známé osobnosti, které přiznaly, že je přitahují muži, se poté často setkaly na diskusních fórech s místy až nechutnou debatou. Jim Parsons ne. Sympatie k Sheldonovi zkrátka porazily předsudky na celé čáře.

Čtěte také:

Více se múžete dočíst v celém článku Jim Parsons z Teorie velkého třesku: Člověka jako Cooper jsem znal. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Milujeme se s nevlastním bratrem

Bylo mi patnáct, když nás opustil táta. Mamka se pak rozhodla prodat domek na vesnici a přestěhovat nás do měnšího bytu do města. Musela jsem si zvykat na nové prostředí a lidi.

Nový způsob života mi převrátil svět naruby. Ve škole jsem se cítila jako vetřelec, kamarády jsem neměla žádné. Uzavřela jsem se do sebe a nenáviděla celý svět.

Odjel do Anglie

Mamka si po nějaké době našla známost a mě polil studený pot, když najednou řekla, že se k nám její Zdeněk nastěhuje i se synem Tomášem. Naše soukromí tedy měli narušit dva cizí lidé…

S Tomášem jsem se musela podělit o svůj pokojík, on byl něco jako můj o tři roky starší nevlastní bratr. K mému překvapení jsem z něj ale měla dobrý pocit, a během pár dní jsme se skamarádili.

Byl úplně jiný než spolužáci, pomáhal mi s učením, uklízel náš pokoj, bavilo ho pomáhat při vaření. Důvěřovala jsem mu a on mi byl vždycky oporou. Když jsem si v sedmnácti našla svou první lásku – Ondru, odstěhoval se Tomáš zničehonic ke kamarádovi.

Nebavil se se mnou a připadal mi zničený a zklamaný. Pak mi jeho kamarád řekl, že Tom odjel pracovat do Anglie, a vtiskl mi do dlaně malého plyšového medvídka s nápisem Jsem stále s tebou, promiň.

Byl od Tomáše. Netušila jsem, co se stalo, ale respektovala jsem jeho rozhodnutí, i když jsem byla celkem naštvaná, že takhle zmizel.

Všechno nejlepší!

Žila jsem dál svůj život, našla jsem si pár kamarádek a s Ondrou jsem trávila volný čas. Přesto jsem často vzpomínala na Tomáše. Chyběl mi. Dokonce jsem na něj myslela i při prvním milování s Ondrou.

Více se múžete dočíst v celém článku Milujeme se s nevlastním bratrem. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Dejte své dítě do školky pod širákem

Omyl! Tak se chodí do školkového klubu Pramínek. A bude se celý den venku, i když jde od pusy pára.

Jedenáct dětí ze Světic, nedalekých Říčan, Třemblat a dalšího okolí se sešlo v dřevěném domku ze slámy a hlíny, kde dnešní lektoři Petra a Robert rozdělali oheň v kamnech.

Začíná školkový den. Děti si postavily v oválné místnosti k židličkám minibatohy a společně se vítají, některé v čepicích. Zatím.

Petra zdraví každého zvlášť. Na její závěrečné „Ahoj, Ester“, odpoví mňouknutí – slečna se rozhodla stát se na pár dní kočkou.

Proč ne? Následuje vzpomínání na včerejší hraní na prodavače a hledání obchůdků v malované mapě města, svačina z domova a – hurá ven. Je chvíli před desátou.

Zpátky do přírody

Slámová základna stojí v lese necelý rok. Vybudovali ji čtvrt kilometru od civilizace rodiče a příznivci zmíněného klubu vlastními silami. Kolem jsou stromy, keře, houští, údolí…

Naprosto ideální herna, dokonalá učebna i super jídelna v jednom.

„Filozofií podobných zařízení je, aby děti trávily maximum času v přírodě. V domku se sejdou, zahájí den a poté vyrážejí ven,“ popisuje začátek dne Petr Jarkovský, jeden z otců zakladatelů a mluvčí zdejší školky v lese.

Dlužno dodat, že do zastřešené základny se prckové vracejí na oběd a spaní. Tedy v zimě. V létě a na jaře spí ve spacácích venku.

„Děti jsou pochopitelně schované i za velmi nepříznivého počasí. Tím není ale mrholení ani chladno,“ podotýká. Konečně, frekventanti Pramínku to jasně ukazují: v outdoorové oblékací výbavě už venku běhají, hrají si, piští a třeba Jáchym vůbec neřeší, že mu spadly rukavice.

Potvrzuje se, že jsou-li dítka zabavena, počasí neřeší. „Je předsudek dospělých, že když prší, tak se nechodí ven. Děti nic nemilují tolik jako skákání v kalužích,“ dodává s úsměvem Barbora Smetánková, hlavní autorka zařízení.

S dětmi venku za každého počasí je idea školek, které k nám zamířily ze Skandinávie.

Otužilí, veselí i špinaví

Malí Pramínci, jak si zdejší školičkáři říkají, vyrážejí v chumlu s lektory po lesní pěšině. Vyprávějí si, kloužou po zamrzlých kalužích a míří do kopce, kde mají vybudován z větví a listí „bunkr“ a ze šišek bludiště.

Jsou půl kilometru od základny. Robert Janč – absolvent HAMU, který působí i jako zdravotní klaun v nemocnicích – přivazuje na patu jednoho stromu lano.

Pár jeho svěřenců se mění v horolezce, další mizejí v nízkém jehličnatém porostu, jiní přihlížejí, jak se v kovové nádobě zažehne oheň – kdyby byla zima na ruce. Nikdo ale chladem ani únavou nefňuká. Jo, čurat se chodí do mlází!

„Dostal jsem se sem náhodou. Mám tu syna a šel jsem se na něj podívat, když školka zahajovala. Začal jsem si s dětmi hrát na louce a bylo,“ popisuje Robert, jak se muž stane lektorem v alternativní školce.

„Lákalo mě to zkusit a myslím, že se to povedlo. I když menší holčičky se mě jako chlapa trochu bojí – víc je nutím k samostatnosti.

Na druhou stranu se ode mě čeká, že budu s dětmi blbnout, prát se s nimi a vybíjet jim energii. To plní hlavně polštářové bitvy po obědě,“ ujasňuje „úča chlap“.

„Lezu prosím tě já, jo?!“ je slyšet u lana Matyáše, který sjíždí po zadku do dolíku. Vyteplené modré kalhoty nabírají na hnědém odstínu… To se neřeší.

Hra na profese

Hrát si, poznávat faunu i flóru, učit se chovat v přírodě a nebát se jí, samostatně zvládat různé situace, fyzicky sílit, otužit se a nebýt „laboratorní květ“ – to je cíl Pramínku.

„Fungujeme denně od září, přesto mnozí rodiče říkají, že děti už nejsou tak často nemocné, otužují se a hlavně se jim tu líbí,“ líčí Olga Jarkovská, realizátorka Pramínku – člena Asociace lesních mateřských škol, jenž funguje pod Ekocentrem Říčany.

V existenci ho podporuje město Říčany, ale také Ministerstvo práce a sociálních věcí i Ministerstvo životního prostředí a pár podnikatelů.

„Zásadní je, že se na fungování klubu podílejí rodiče a prarodiče dětí, které sem chodí,“ zdůrazňuje Olga s tím, že ač rodiče plně hradí „školkovné“, zařízení není ziskové.

„Rodiče platí aktivity a pobyt, ale také obědy, které sem dětem vozíme.“

Zatímco iniciátoři-organizátoři lesního klubu vysvětlují jeho historii a přítomnost s tím, že je přihlášeno přes 20 ratolestí a denní strop je 15 účastníků, Pramínci si hrají na profese.

„Postavíme se kolem šišek, které máme na zemi, a budeme předvádět nějakou práci, zaměstnání,“ líčí na mýtině lektorka, pedagožka Petra Jančová (studuje dramatickou výchovu na DAMU), jaká bude další hra.

Více se múžete dočíst v celém článku Dejte své dítě do školky pod širákem. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Nové Tena Lady. Diskrétní a hedvábně jemné.

Vložky TENA Lady s hedvábně jemným povrchem Silky Softness, který je mimořádně šetrný k pokožce, nyní zajistí ještě větší ochranu a komfort.

Svou velikostí se TENA Lady neliší od běžných dámských vložek, ale přitom poskytují mnohem vyšší absorpci. Díky vynikajícím vlastnostem TENA Lady mohou ženy téměř zapomenout, že je nosí.

Řada TENA Lady zahrnuje celkem 8 druhů inkontinenčních vložek, které se odlišují podle velikosti a stupně absorpce. Všechny vložky TENA Lady mají unikátní systém kontroly zápachu Fresh Odour ControlTM, který zápach po několik hodin neutralizuje a zároveň zabraňuje jeho šíření.

Nejtenčí a nejmenší z řady TENA Lady jsou vložky TENA Lady Ultra Mini, které jsou vhodné především pro občasné slabé úniky moči.

Zvýšené bezpečí pak poskytují TENA Lady Mini, Mini Plus a Normal – vložky tří velikostí, které jsou podobně diskrétní jako běžné menstruační vložky, avšak s ještě vyšší absorpcí. Jsou navrženy tak, aby se vyrovnaly s lehkým únikem moči s maximálním možným komfortem.

A konečně TENA Lady Extra, Extra Plus a Maxi jsou vložky s vyšší absorpční kapacitou. Díky své prodloužené délce, anatomickému tvaru a speciální absorpční zóně poskytují zvýšenou ochranu při středním úniku moči.

Většinu inkontinenčních vložek TENA Lady vám může předepsat váš ošetřující lékař (praktický, urolog, gynekolog) na poukaz. V tomto případě jsou TENA Lady hrazeny zdravotními pojišťovnami.

Více se múžete dočíst v celém článku Nové Tena Lady. Diskrétní a hedvábně jemné.. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.